- S jakým návrhem jste šla do výběrového řízení na vedoucí pozici na Katedře animované tvorby?
Můj plán obsahoval body, které vypadají na první pohled velmi prostě, jsou ale nesmírně důležité. Zmiňovala jsem v nich především to, že chci vzbudit v lidech radost a díky tomuto pocitu znovu nastartovat i celou naší katedru, a potažmo i animaci jako obor. Cítím, že je to můj hlavní cíl, a žiju v iluzi, že se mi to podaří. Mám totiž pocit, že se z naší katedry postupem času vytratila soudržnost. Pak jsem také zmiňovala třeba to, že chci, abychom o sobě dávali více vědět veřejnosti.
- Jak vypadaly vaše první kroky k naplnění těchto bodů?
Úplně první krok byl večírek na zahájení školního roku. Hlavně jsem ještě před začátkem semestru obeslala všechny z katedry s prosbou, ať mi napíší, co by si tu přáli zlepšit. Někteří studenti psali, že se chtějí učit více praktických věcí, druzí zase naopak, že to se můžou naučit kdekoliv a od FAMU očekávají spíše hlubší diskuzi o tvorbě… Jednotně se ale shodovali na tom, že tady všechno je, jenom to špatně funguje. Že se to všechno musí vzít, očistit a vrátit zpět, nesnažit se to ale postavit na hlavu. Studenti se také vyjadřovali, že jim chybí nějaký společný prostor k setkávání se.
- A vyhověla jste jim v tom?
Čirou náhodou se v době mého nástupu na katedru po různých přestavbách malovalo. Místnosti byly tím pádem vyklizeny, a tak mě napadlo udělat z velkého prostoru původního sekretariátu další učebnu, takovou společensko-učební místnost. Myslím, že funguje skvěle, včetně společných úterních polévek.
- Jakou roli sehrálo podzimní promítání Deux ex anima?
To patří k tomu, co jsem již zmiňovala. Dávat o sobě více vědět. Projekce navíc vyplynula z toho, že Aurel Klimt nepustil před dvěma lety většinu studentů ke státnicím, protože neměli splněny všechny úkoly a museli si tak na uzavření studia počkat o rok déle. Měli tak na svůj film o rok více času a projevilo se to na kvalitě. Tím pádem se na podzim nahromadilo více filmů a vedlo mě to k uspořádání veřejné projekce v Aeru. Vedle PR naší katedry (a tedy i FAMU) se mi zdá důležité, že studenti zažili, jaké to je vidět svůj film v kině na velkém plátně, v té nejlepší projekční kvalitě, a cítili, jak na něj publikum reaguje. Taky mohli ale film předvést rodině a kamarádům i veřejnosti. Je to diametrálně jiný pocit, než se na svůj film dívat v intimitě domácího prostředí na FAMU.
- Uděláte z toho tradici?
Tuto tradici už považuji za zahájenou. Jen je potřeba počítat s tím, že to nebude každý rok tak opulentní akce. Absolventské filmy ale doplníme třeba ročníkovými cvičeními, která jsou často taky výborná.
- Přemýšlíte o proměně pedagogického sboru?
Jsem s naším týmem docela spokojená, ráda bych ho ovšem v budoucnu doplnila. Jak napsal v dotazníku jeden student: „Niech sa mieša krv.“ Mám ideální představu o novém pedagogovi či pedagožce, ale obsahuje tolik požadavků, že nebude snadné najít někoho, kdo je v sobě bude spojovat. Navíc bude muset mít rád učení a být ochoten to dělat za pakatel. Benefit jako přináležitost ke skvělé škole se skvělými lidmi samozřejmě každému nestačí.
Podle mě funguje vedoucí na umělecké škole jako značka celé katedry. Jak se v této pozici vnímáte vy?
Beru se za takovou „matka pluku“. Myslím to samozřejmě sebeironicky. Toto spojení mě napadlo nedávno, když jsem se podepisovala do e-mailu jako MP.
Ale vlastně ano, cítím se být „matkou pluku“. Vnímám totiž zodpovědnost za studenty, a tím pádem i za celý obor. Záleží mi na tom, aby studenti absolvovali školu a měli nějaké uplatnění. Aby animovaná tvorba vzkvétala, ve všech svých podobách.
- Jako externí pedagožka jste procestovala řadu zahraničních škol animace… Vzpomenete si, co vás na nich zaujalo?
Zaujalo mě třeba to, jak studenti jezdí automaticky každý rok do Annecy a na zahraniční stáže. Nebo také to, když ke klauzurám nebo ke konzultacím jezdí učitelé zvenčí. Prostě množství hostujících pedagogů z ciziny. V Lucernu mě zaujal fakt, že studenty finančně podporuje jak jejich rodné město, tak také kanton nebo mecenáši. Tradice donátorství ve Švýcarsku patří k běžnému způsobu života, u nás ale bohužel ne. A pak taková vychutnávka – v Lucernu mají na demonstraci animace k chůzi takový ten chodící/běhací pás z fitness. Ovšem to je už úlet, ten zakoupit nezamýšlím.
- Nakolik se vám jako autorce daří zkombinovat tvůrčí práci s tou na FAMU?
První půlrok má vlastní tvorba přestala existovat. Bylo to ale zapříčiněno organizací a poznáváním katedry z nové pozice. Postupem času jsem ale zjistila, že čím více věcí člověk dělá s radostí, tím více energie má. Naučila jsem se navíc být rychlejší a snad i efektivnější. Pouštím se možná i díky tomu do jednoho náročnějšího projektu a nemám z něho vůbec strach.
- Co říkáte na to, když se ve spojení s českou animací používají slova, jako je např. úpadek?
Tyto názory se mi nikdy moc nezdály, protože žádný úpadek v tomto směru nevidím. To, že zatím nejsme schopni vyrobit komerční pixarovské 3D filmy, pro mě znamení úpadku není. To, že zanikla naše velká studia animovaného filmu se skvělými profesionály, smutné je, ale nad tím už je zbytečné plakat.
- Věříte tak v nastartování nové vlny české animace?
S tím úzce souvisí množství škol a výše rozpočtu na nich. To logicky napomáhá vyšší produkci. Když je produkce vyšší, najde se v ní vždycky pár dobrých filmů. I v 60. letech vznikla řada výborných filmů. Za jejich produkcí ale stojí ještě dvakrát tolik průměrných, anebo přímo špatných filmů, o kterých se dnes už vůbec nemluví. Jedna věc jsou proto peníze, druhá je ale ta, že nová vlna může být nastartována jedním člověkem, pár spolužáky nebo studentem produkce, který se na animaci zaměří. Prostě okolnostmi, které až tolik na penězích nestojí. Jakkoli to zní pitomě a naivně, ráda bych zapálila oheň, který se bude přenášet.
- Je ještě něco, o co v poslední době usilujete?
Třeba u České filmové akademie lobuji za to, aby zavedli cenu za animaci. Nebo aby se zatím aspoň ve výčtu cen objevilo slovo animace – třeba jako označení kategorie „celovečerní hrané a animované filmy“. Animované filmy jsou v celovečerní kategorii ztraceny a vyžadují proto vlastní kategorii, kam by se mi, pravda, líbilo natěsnat i animované kraťasy. Je sice pravda, že Švankmajer České lvy dostává, ale o animaci musí být vědět ještě víc.
