Na nový film výtvarníka-režiséra Jana Baleje jsme čekali dlouhých osm let. Po Jedné noci v jednom městě, ve které v roce 2007 spojil několik krátkých filmů do povídkového celku a večerníčkovém seriálu Karlík, zlatá rybka, přišla letos v květnu do kin Malá z rybárny. Jeho zatím nejambicióznější projekt, jenž vznikal od roku 2011.
Jan Balej je především výtvarník s velice vyhraněnou stylizací. S tou se snaží navázat na úspěšnou a dlouholetou tradici českého loutkového filmu. A i když je to srovnání hodně ošidné, k Jiřímu Trnkovi má ze současných tvůrců Jan Balej asi nejblíže. I on totiž nevolí jednoduchá a jednoznačná řešení. Jeho pojetí loutek i prostředí je jakékoliv, jen ne líbivé a soustředí se často na dekadentní a temnější motivy. Delší pomlka mezi jeho filmy není nijak překvapivá. Necháme-li stranou tuzemské produkční podmínky pro animovaný film, je nutné si uvědomit, že se vždy jedná o velmi náročné projekty, ve kterých má své místo ruční práce, jíž nelze urychlit. Odezvu masového publika a tedy navrácení financí u nich nelze očekávat. Nepomáhá tomu ani nejasnost v zacílení Balejova nejnovějšího filmu, a tedy i pojetí jeho PR a kinodistribuce, která ho uváděla málo a v ranních nebo brzkých odpoledních hodinách. Malá z rybárny je volnou adaptací ponuré pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. Příběh drsný sám o sobě navíc režisér ve spolupráci se svým dvorním spoluscenáristou Ivanem Arsenjevem zasadil do současnosti. Snímek s přístupností 12+, tak není určený dětem, ač se většina lidí (tak jako u Trnkových filmů) domnívá, že ano. Třeba také proto, že ještě před premiérou filmu odstartovala velkoryse pojatá výstava k filmu, která na děti jednoznačně cílila.
Špinavé přístavní městečko omývají toxické mořské vlny. Znečištění přirozeného prostředí donutí rodinu mořského krále k tomu, že emigrují mezi lidi, kde se živí prodejem ryb. Nejmladší ze tří králových dcer (víl s ploutví namísto nohou) Malá se zhlédne v místním frajírkovi Boganovi, majiteli nevěstince. Když pak zanedlouho oslaví 16. narozeniny, může již spolu se sestrami krámek opouštět a roznášet s nimi zboží do restaurací a pohybovat se volně zapadlými uličkami. Tedy i kolem Boganova doupěte. Díky babiččině radě a čarodějnici z podzemí se zbaví své ploutve a získá nohy. Pak už nic nebrání tomu, aby se oddala Boganovi. Bydlí s ním v nevěstinci, stará se o tržby a chvíli se zdá, že budou šťastným párem. Po čase však kuplíře Malá omrzí a ožení se s jinou. Starší sestry mezitím marně Malou lákají zpět k rodině. Nakonec u čarodějnice vymohou kouzelnou dýku, kterou Malá musí svého milovaného usmrtit. Jeho svatba jinak totiž znamená pro Malou smrt.
Režisér filmu Jan Balej při natáčení Malé z rybárny Autor: Deník/Martin Divíšek
Jak lze odvodit z nástinu děje a z omezené přístupnosti, film se nebojí naturalismu a život přístavního města nikterak nepřikrášluje. Útrpnost a mechaničnost placeného sexu vidíme na poměry animace velmi věrně. Hampejzu kraluje zhýralý Bogan, ale obklopuje ho celá řada dalších bizarních figur. Ať už jsou to jeho “zaměstnankyně” nebo zákazníci, kteří se neustále vracejí ukojit roztodivné choutky. Co filmu určitě nelze upřít, je zabydlení filmového prostoru přitažlivými vedlejšími postavami. Vedle vcelku nevýrazného krále, jeho matky a nejstarší sestry, je tu dcera prostřední. Ta “dabovaná” Barborou Hrzánovou strhává značnou pozornost svým výrazným smíchem i gesty. Podobně jako úlisný číšník, přivydělávající si jako drogový dealer, který se stane jejím milým. Dále tu jsou asijští prodejci, polský zubař, africký prodavač hodinek nebo na létajícím koberci se vznášející žebrák a další figury dokreslující obskurnost místa. Koneckonců pro film bylo vytvořeno okolo 70 loutek. Utkví také čarodějnice s dredy, žijící v podzemí. Když se za ní Malá vypraví, je to možná nejpůsobivější moment filmu. Projeví se na něm dobře nepotřebnost komentáře, který zde výjimečně schází, a jenž jinak nevynechá žádnou příležitost postrčit diváka k tomu, co si má myslet. Vrátíme-li se k postavám, měla by přirozeně stát na vrcholu Malá. Jenže tomu tak není. Její postava je nevýrazná. Má-li být hezčí než ostatní, mělo by to být markantnější. Osobitý zvukový/hlasový doprovod, který by jí doprovázel tu (na rozdíl například od její starší sestry) citelně schází. Že je její výraz víceméně neměnný v takto tradičně pojatém filmu nepřekvapí, ale bohužel ony silné emoce vyjádřit nedovede.
Je tu patrná snaha vyprávět příběh jasně a srozumitelně, například zde nejsou žádné retrospektivy. Jediné, co hladký tok narace přerušuje, jsou krátká snová zamyšlení Malé. Přesto si divák není všemi motivy stoprocentně jistý. Jednak to zřejmě způsobuje slabá ústřední hrdinka a také podivné situace, které přivodila adaptace původní pohádky. Zarazí, že Malá kouzlem získá podivné pahýly, které jako by k tělu nepatřily. Dle předlohy má mít sice velmi bolestivou, ale ladnou chůzi a „drobné bílé nožky, nejpůvabnější, jaké vůbec může dívka mít“. Problematičtěji pak vyznívá motiv svatby, s fatálními následky, o kterých se dozvídáme jakoby “na poslední chvíli”.
Malá z rybárny se pravděpodobně snaží nadbíhat dnešní mládeži. Fishbook, který sestry používají, je alternativou známé sociální sítě a tvůrci také celkem výrazně zapojují taneční hudbu. Rytmický motiv, který si Bogan pouští v autě, Malou silně upoutá a stane se důležitým prvkem jejich vztahu. Sluší se dodat, že filmová hudba, za kterou stojí francouzský skladatel, který si říká Chapelier Fou, je povedená a dobře do Balejova světa, který tematizuje i současný multikulturní svět, pasuje. Jak ale zareaguje současná mládež na to, že jim někdo chce přednášet o zákeřnostech lásky? A to prostřednictvím sice výborně technicky propracovaného filmu, který ale chce být zároveň tolik odlišný a vrací se v čase proti vývoji animovaného filmu? Dost možná i postava vypravěče tu funguje jako průvodce pro v příběhu ztracené náctileté. Čímž ale zároveň film dnešní mladou generaci podceňuje.
Poslední film Jana Baleje velmi pravděpodobně osloví milovníky poetické větve české loutkové animace, kterých je po celém světě dosud velmi mnoho. Udržuje velmi důležitou českou tradici a dal šanci vyniknout řadě nových klasických animátorů, v čele s Michaelem Carringtonem. Ve srovnání s dnešní českou celovečerní animovanou tvorbou se tu na rozdíl od “kozích” filmů kultivuje výtvarný vkus diváků a také tu bohudík nedochází k zvěrstvům typu oživlého product placementu, kterému byly vystaveni děti ve Čtyřlístku. Podíváme-li se ovšem na dobu, za kterou film vznikal, vrací nás to k filmům Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? nebo Husiti. Zavedení mistři tu bojují s celovečerní metráží, která v sobě kromě jiného skrývá problémy s jiným typem vyprávění a oslovením konkrétních diváků. Takto náročná produkce je velkou výzvou i pro producenty, kteří u většiny zmíněných filmů nějakým způsobem rázně “zakročí” za pět minut dvanáct. Konkrétně u Malé to byl pravděpodobně komentář. Jak zbrklé jsou paradoxně po tak dlouhé době finální práce, ukazuje i projekční DCP, kde ve scéně se slavností Zelených lampiónů, spatříme v rohu interní odpočítávání, které zde při střihu zůstalo.
Je jasné, že současnému hlavnímu proudu film konkurovat nechtěl, a ani v tom úloha současné české animace nespočívá. Vedle Tima Burtona či studia Laika (Koralína a svět za tajnými dveřmi, Škatuláci) bude česká loutková tvorba a zejména ta Balejova vždycky v jiné pozici. Se zcela odlišnou poetikou a výtvarnem, starosvětským přístupem k loutkové animaci a také se všemi neduhami, které festivalový fajnšmekr přehlídne. Divák (nota bene náctiletý), který téměř nemá šanci narazit na alternativy k japonskému anime, Pixaru a Dreamworks, je překoná stěží.
Pavel Horáček
programový ředitel festivalu Anifilm
