Producent Daniel Tuček stál například za dokumenty Nerodič a Cukr blog nebo komedií Chyťte doktora. Nyní je jedním z kandidátů do Rady Fondu kinematografie, nominovaným Asociací animovaného filmu. Jedním z jeho hlavních zájmů je animace. Jak vyvážit její umělecký a komerční aspekt? Soustředit se na domácí, nebo zahraniční trh? A na klasickou kinodistribuci, nebo na festivaly? K tomu všemu se vyjádřil v rozhovoru.
Jak vnímáte svou potenciální pozici v Radě Fondu?
Myslím, že mám po těch 23 letech celkem značné zkušenosti s dramaturgií, rozpočty i výrobou. Prostě poznám, když někdo v rozpočtu bájí nebo neví, o čem mluví. Kromě toho, že mám zkušenost s celovečerními filmy a dokumenty i jejich zahraničním prodejem, znám i kontext televizního prostředí. Nicméně svůj projekt o prioritách soustředím na animovanou tvorbu, o níž si myslím, že je unikátní, má momentálně dobrý autorský i koprodukční potenciál a přitom je svého druhu ve filmovém prostředí Popelkou. Konec konců se zatím nedopracovala ani samostatné kategorie v cenách ČFTA nebo filmové kritiky.
Co pro vás znamená animace?
To slovo znamená oživení. Už od prvních let filmu tu byla cesta realizmu bratří Lumièrů a fantasknosti Georgese Mélièse. Animace pokračuje v odkazu toho druhého, vzniká v ní něco z ničeho, je čistým dílem fantazie. I proto zůstává její potenciál stále nevyčerpaný na rozdíl od klasické narace hraného filmu.
O krizi filmu se mluvilo vždy a každá generace tvrdila, že hraný film už nemá kam postupovat. Truffault tvrdil, že film se nachází v krizi od roku 1895.
Zrovna on byl ale důkazem, že za jeho života se ještě kam posouvat bylo. Myslím, že opravdová krize nastala až po osmdesátých letech, kdy jsme naposledy viděli velká mistrovská díla. Od té doby se zdá, že stejného účinku dokážeme dosáhnout jen opravdu výjimečně.
Platí tento zlom i pro Česko?
Ano, myslím, že trochu jiným způsobem se projevilo totéž u nás co v Americe. Filmaři začali chytračit a kalkulovat. Neustále se dopředu přemýšlí, co bude pro diváky přitažlivé nebo dokonce “sexy”, a přitom to nejlepší, co jsme po revoluci měli, byli zkušení a pracovití lidé – například právě v animaci.
V čem přesně spočívá její nevypotřebovanost?
Hlavně v absenci hranic, jež v hrané tvorbě stanovuje fyzický svět – jde toho mnohem víc vymyslet, člověk není ničím svázaný. Nejen co do stylizace, ale i samotného vyprávění. Nakreslit jdou věci, co by v našem světě jednak nešly zaplatit, jednak ani aplikovat. Proto ještě animace nedosáhla vrcholu svého potenciálu. Neříkám, že dnešní animátoři mají větší fantazii nebo talent než ti minulí, ale protože staví na tradici a současně mají mnohem více možností, mohou za určitých okolností realizovat mnohem víc.
Jsou moderní technologie něco, na co bychom se měli soustředit? Není tu česká konkurenceschopnost moc omezená?
Myslím, že by bylo zbytečné se takhle shazovat. Zbytečné a neproduktivní. Georgi Lucasovi se taky smáli, když chystal Star Wars – taky neměl dost peněz, taky se zdálo, že technologie, o kterou usiluje, je zcela mimo jeho dosah. Ale nakonec rozhodlo, že měl kvalitní vizi a odhodlání. Stejně tak česká animace se musí soustředit na silné scénáře, jež jsou skutečným základem úspěšné produkce – jakmile bude s čím oslovit investory, nebude v digitálním světě nikoho zajímat, kdo onen projekt vyvinul.
Nicméně je zásadní si uvědomit, že zdravý a plnohodnotný film nemůže vznikat pro trh deseti milionů lidí. Už král komiků věděl, že musí své filmy točit ve dvou jazykových verzích. Stejný první krok musíme udělat i my. Protože jinak tu máme systém založený výhradně na státních dotacích, což nemůže dlouhodobě fungovat. Takové přežívání je demotivující a vlastně z principu ze svého středu škrtá soutěživost.
Jako řešení tedy navrhujete točit české filmy rovnou v angličtině?
To je jedna možnost. Druhou může být dabing, který by obzvlášť u animovaného filmu měl být snadno realizovatelný bez ztráty synchronicity. Každý ale ať si najde způsob, jaký mu vyhovuje – jen pokud si bude uvědomovat, že nějaký způsob najít musí. Protože dokud se budeme držet české kotliny, nemáme šanci, aby vznikaly úspěšné a následně ani kvalitní filmy.
Animace má obecně větší šanci z českého začarovaného kruhu vyjít paradoxně právě proto, v jak slabé pozici se nachází. Struktury hraného filmu jsou celkem pevně stanovené a mnoha lidem současný status quo vyhovuje. Jsou na něj zvyklí. Animace má příležitost na restart a na rychlé vykročení ze svých dosavadních hranic.
Hádám, že byste podpořil myšlenku mezinárodních koprodukcí.
Nepochybně. A myslím, že tuhle cestu vidí stále větší množství filmařů. Podívejme se třeba na Jirku Konečného, Martina Vandase, nebo třeba i na Martina Kotíka a jeho Hurvínka, který objížděl různá evropská fóra a ani ho nenapadlo, že by se byl soustředil výhradně na český trh. Ten film je dnes prodán do mnoha desítek zemí.
Když pominu peníze, je v Česku kapacita na vznik mezinárodně relevantní animované produkce?
Nepochybně čelíme mnohem větším výzvám, protože máme méně lidí i know how, takže se film nedaří ošetřit se stejnou péčí a se stejnou samozřejmostí jako například v Hollywoodu. Má to ale být důvod říct, že by bylo lepší se na veškerou snahu vykašlat? Vzdát se českého animovaného filmu a nakonec filmu obecně? Podobně jako jsme se vzdali českého sklářství, textilek a dalších oborů, které byly převálcovány zahraničním zbožím? V době, kdy se volá po zboží s vysokou přidanou hodnotou a všechno směřujeme na software a současně všechna media potřebují stále nový kontent?
Někdo by řekl, že v dnešní době je lpění na nacionalismu zbytečné.
Nejde o nacionalismus, ale zachování něčeho unikátního, co se jinak ztratí. Musíme si uvědomit, že nevzniká jakási diverzní multikultura, která by nabízela množství pohledů a stylů, spíš vše pohlcuje jednorozměrná anglofonní vlna. Nejde tedy o to bránit se pokroku a vzniku něčeho nového, ale zániku něčeho, co se už nemusí vrátit. Například pohádky mají jednoznačně prokazatelně schopnost přenášet kulturní vzorce. Jaké vzorce bude mít asi populace výhradně konzumující americkou popkulturu?
Co se pro to dá dělat ze strany Fondu?
Před pár lety, kdy měl Fond značně omezené prostředky, byla animace víceméně obětována. Finance byly soustředěny na hraný film. Nyní se Fond nachází v neporovnatelně lepším stavu a je tedy načase začít opět myslet šířeji a odvážněji. Osobně si myslím, že je také potřeba deklarovat jasné priority a současně vyhodnocovat reálnou úspěšnost podpořených projektů.
Krátkometrážní animace je prý v o něco lepším stavu než ta celovečerní.
Protože krátkometrážní animované filmy tu zejména díky školám vznikají a mají tradiční vazby na evropských festivalech svého typu. Celovečerní animáky u nás vznikají výjimečně a distribuovány v zahraničí jsou ještě výjimečněji – proto si Česko s celovečerním animovaným filmem nikdo nespojuje.
Setkal jsem se s názorem, že vůči českému filmu je ve světě přímo averze, což se mi ale zdá přehnané.
Není to averze, jen je trh nasycený a nebude vyhlížet někoho, kdo nevynaloží dostatek úsilí. Dnes musíte objíždět fóra a setkání dávno před tím, než začne natáčení filmu, od počátku musí být váš projekt zasazován do kontextu evropského prostoru a nabízen jako jasná a profesionálně vznikající vize. Představa, že se k nám někdo staví zády, je zcela směšná – jen nám nikdo nejde vstříc. Bylo by naivní to očekávat. Není za tím ale nic komplikovaného – jakmile bude z naší strany vynaložena dostatečná snaha, na evropský trh se dostaneme.
Není ale problém z pohledu Fondu, aby vznikaly díla v angličtině z primární myšlenkou na mezinárodní publikum? Fond se přece stará o rozvoj české kultury. I vy zmiňujete, že je to pro vás důležité.
Filmy podpořené Fondem by nepochybně měly vznikat pokud možno minimálně dvojjazyčně a česká národní verze musí být prioritní, to asi není potřeba zdůrazňovat. Také ji za samozřejmou považují i samotní filmaři, proto se nebojím, že by přestaly vznikat české filmy v češtině. Naopak vznik anglických verzí je pro ně pořád jen příležitostná možnost, proto cítím potřebu tenhle aspekt zdůrazňovat: Český trh nestačí.
Nejde jen o jazyk. Obzvlášť u mezinárodních koprodukcí se může stát, že bude druhá strana tlačit na univerzalitu a z filmu nakonec zmizí cokoliv, co by ho pojilo s naší kulturou.
Jedna věc je byznys, druhá estetika a umělecká integrita. Jedno nemůže být zcela podřízeno druhému. Pokud jeden potenciální koproducent má na tvůrce nepřijatelné nároky, nezbývá než ho odmítnout a hledat podporu jinde, kde bude možné dojít kompromisu. Třeba oslovit někoho z jiné, kulturně bližší země, kde by se mohla specifika zachovat i bez ztráty srozumitelnosti. Věřím, že pokud má filmař rozumný a atraktivní, i kdyby v nějakém smyslu lokální námět, dřív nebo později se najde někdo, kdo ho podpoří. A pokud ne, tak možná není chyba jen v lokálnosti, ale i někde jinde.
Česko má velkou pohádkovou tradici – filmům jako Lajka nebo Malá z kovárny ale bylo vytýkáno, že jsou příliš tmavé, pro děti nezajímavé. Není problém v neochotě odevzdat se dětskému publiku?
V první řadě platí, že dobrý film je dobrý film. Není problém neodevzdat se dětem, pokud snímek osloví dospělé. Na druhou stranu by si měl ale filmař své publikum uvědomovat. Mám za to, že točení silných žánrových filmů je jeden ze základů úspěšné kinematografie – a k tomu musíte znát publikum a jeho očekávání. Ne se divákovi podbízet, ale mít povědomí, co v něm rezonuje a z toho si vybírat jak témata, tak estetiku, které jsou vám přirozeně blízké. Teprve při tomto prolnutí dochází k úspěchu.
Jak pohlížíte na festivaly?
Jde o specifickou pseudodistribuci fungující podle vlastních, unikátních pravidel. Nejde být naivní a vidět v ní čistou touhu po sdílení uměleckých hodnot – jde o zvláštní typ byznysu, který umí být podobně dravý jako klasická distribuce, možná dokonce dravější. Protože zatímco v klasické distribuci celkem banálně a přímočaře rozhoduje návštěvnost, festivaly jsou systém známostí a lidí držících místa sobě a svým přátelům – a může jít opět o velmi nasycené a těžko čitelné prostředí.
Můj názor zní tedy tak, že jde o relevantní minoritní trh, do nějž se dá ale proniknout jen velmi těžko, anebo nahodile. Pokud má tedy filmař na výběr mezi klasickou a festivalovou distribucí, měl by si vybrat klasickou. Protože přízeň spokojeného diváka bývá mnohem stabilnější.
Rozhovor vedl Martin Svoboda
Zdroj fotografie: Česká televize / Tiskové zprávy
